V roce 1908 byla na Pražském předměstí vymezena nová plzeňská farnost, jejíž správu převzal řád dominikánů. Ten se do Plzně vrátil po 125 letech, během kterých byla část původního kláštera přeměněna na vojenskou nemocnici a zbytek stavby byl stržen. V roce 1908 byla v Plzni zřízena druhá farnost a tím se mohlo město začít rozrůstat i východním směrem. Propůjčený kostel sv. Mikuláše na dnešním Mikulášském hřbitově potřebám farnosti brzy přestával stačit a bylo nutné postavit nový a větší. Původní záměr vystavět ho na Mikulášském náměstí se nesetkal s podporou ze strany města, a proto byl prostor pro klášter vyhrazen dále na jih, na nově vznikajícím Jiráskově náměstí. Na podporu stavby kláštera a kostela byly vydávány pohlednice s jeho budoucí podobou. Realizace svatostánku Panny Marie Růžencové započala 1. května1912 dle plánů architekta Antonína Möllera, městského stavitele z Varnsdorfu, který ve svém díle kombinoval tradiční rozložení budov se secesními detaily v duchu německé moderny. Téhož dne se začaly kopat a zpevňovat základy pod věž.

Samotnou stavbu prováděl architekt Eduard Sochor z Prahy. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie byl již 15. srpna posvěcen základní kámen presbitáře. Do zimy dostala budova krov a 30. října následujícího roku (1913) – po vysvěcení Lvem kardinálem Skrbenským – byla slavnostně předána veřejnosti k užívání. První mše svatá zde byla sloužena 1. listopadu téhož roku. Tou dobou byl kostel, který má na délku 55,27 metrů, široký je 24 metrů a stropy jsou vysoké 13 metrů, ještě bez vybavení a lavic. O rok později přibyla do kostela křížová cesta a zpovědnice, a teprve v roce 1930 kazatelna. Hodinový stroj se na věž vysokou 56,75 metrů pořizoval až deset let po dostavbě. V současné době jsou na věži kostela tři zvony: původní Tomáš (1913), Václav (1952), který se pořizoval jako náhrada za zvon, který padl za oběť válečnému běsnění, a nejstarší Josef (1599). Již v roce 1914 se v klášteře svítilo elektřinou, a to především díky architektovi Mőllerovi, který byl městským stavitelem ve Vansdorfu a jako moderně smýšlející se zasloužil o modernizaci a elektrifikaci nejen svého města, ale i okolí všech staveb, které navrhl.

K budově kláštera přiléhala Klášterní zahrada členěná do šesti základních obdélných segmentů určených k pěstování různých druhů plodin, ovoce a zeleniny. Její severozápadní část měla být upravena jako okrasná, součástí návrhu z roku 1914 bylo stinné zátiší pro pobyt v letním období. V osách cest pak byly navrženy vodní nádržky a tzv. odpočívadla. Z finančních důvodů však tato velkorysá koncepce nebyla realizována a dominikáni zahradu budovali postupně za pomoci místních sedláků. Využití celé zahrady bylo k samozásobení kláštera, pěstovaly se zde například třešně, ořechy a jablka. Bratr Cyril, který původem pocházel z jižní Moravy, vytvořil během první republiky ze zahrady kopii slováckého záhumenku. Po zestátnění kláštera byla zahrada rozdělena na menší zahrádky, část využívala mateřská a základní škola. V 70. letech byla jihozápadní část zahrady určena jako stavební pozemek pro drážní polikliniku. Přestože se stavba nakonec nerealizovala, byla zahrada kvůli nejasné budoucnosti z velké části opuštěna. V 80. letech se situace nezměnila a zahrada zarůstala nálety.

V období druhé světové války, konkrétně mezi roky 1942 a 1945, sloužila budova kláštera jako lazaret pro Wehrmacht. Po nuceném odchodu dominikánů z Plzně v roce 1950 až do jejich návratu v roce 1990 byl objekt využíván pro Okresní ústav národního zdraví Plzeň-sever, zejména pro pacienty s tuberkulózou. V roce 1990 byly budovy kostela a kláštera spolu se zahradou navráceny řádu dominikánů. Ten zahájil svépomocí obnovu areálu. V zahradě byla obnovena západní severojižní osa, čitelné jsou ještě části ostatních os. V současné době je areál zahrady funkčně rozdělený na pěstební zónu, dvě hřiště a klidovou zónu. Jeho jihovýchodní část využívá k vlastním aktivitám nedaleká Masarykova škola. V roce 1999 byl areál kláštera s kostelem a Klášterní zahradou prohlášen za kulturní památku.

Více historických fotografií naleznete zde