Komunisté chápali katolickou církev jako silnou opoziční politickou sílu, proto ji chtěl ovládnout a podřídit si ji. K tomu mu posloužila celá řada administrativně-mocenských zásahů – od zřízení Státního úřadu pro věci církevní až po trestní stíhání kněží a násilnou likvidaci mužských katolických řádů a klášterů, tzv. akci K. I na členy katolických řádů se po únoru 1948 upnula pozornost nového režimu v celé zemi. V Plzni fungovaly v této době tři kláštery – dominikánů, františkánů a redemptoristů. Největší pozornost se však upírala na řeholníky z dominikánského kláštera, jehož kostel byl v té době hojně navštěvován a jehož členové se ve větší míře, než ostatní věnovali duchovní správě a výuce náboženství. Zvýšené pozornosti se ale dostalo také redemptoristům, a to především díky kázáním J. Jelena, která byla velmi oblíbená.
Státní aparát postupně získával informace o obyvatelích i majetku jednotlivých klášterů a do dubna 1950 o tom měl již poměrně přesné informace, a to díky zprávám církevních referentů a tajemníků, členů KSČ bydlících v blízkostí klášterů či informacím z hlášení StB a SNB. Samotné kláštery navštěvovaly také rozličné komise.
Nicméně s pouhým sledováním se státní moc nespokojila, a proto docházelo i k zatýkání řeholníků za nejrůznější přečiny (J. Jelen či V. Krejčí) apod.
Samotná likvidace řeholních řádů, tzv. akce K, proběhla ve dvou fázích, přičemž plzeňského dominikánského kláštera se dotkla až ta druhá, proběhnuvší ze 27. na 28. dubna 1950. Během první etapy (z 13. na 14. dubna 1950) byli z Plzně odvezeni „redemptoristé a františkáni. Neznámo kam.“ Tak to stojí v zápise kroniky dominikánského kláštera. Když se převor dominikánů tázal na osud jejich řádu, byl ujištěn, že vláda nemá v úmyslu omezovat loajální duchovní.
Ovšem již na 27. dubna téhož roku byl převor předvolán do Prahy na Státní úřad pro církevní věci. Tam byli dopraveni i zbylí představitelé dosud fungujících klášterů. Komisí, před niž přistupovali představitelé jednotlivě, bylo i plzeňskému převoru Bubeníkovi sděleno, že je klášter likvidován a všichni jeho členové budou do tří dnů převezeni do Broumova. Toto rozhodnutí bylo zdůvodněné nepřátelskou činností jiných dominikánů (Zemek, Brait) a nic nebyly platné ani námitky, že se nejedná o členy plzeňských dominikánů. Bubeník byl odvezen zpět do Plzně, ale jelikož se nesměl vrátit dříve než v osm hodin večer, jezdili s ním po severních Čechách a posléze se zastavili i na Karlštejně. Na tento „výlet“ dostal dokonce i sáček s třemi rohlíky a šunkou, aby „snad cestou hladem neumřel.“
Přesně v 8 hod. přijeli před dominikánský klášter na Jiráskově náměstí, který byl již od dopoledne obsazen bezpečností a světští pomocníci z něj byli vykázáni. O hodinu později byli všichni řeholníci svoláni do refektáře, kde jim převor sdělil, že se musí do tří dnů vystěhovat do Broumova. „Páni [tj. zástupci státní moci] však odpověděli, že ne do 3 dnů – ale ihned, za půl hodiny se sbalit a nasedat do autobusu, který je připraven v hlavní zahradě. Při faře zůstane P. Vincenc Straňák a Petr Miketta.“ Ti to však odmítli a odjeli spolu s ostatními. S sebou měli pouze nejnutnější prádlo a šatstvo. Zbytek věcí si zabalili a nechali ve světnicích s ujištěním, že do týdne jim je přivezou, k čemuž ovšem nedošlo. Do Broumova dorazili druhý den ráno. Zde poté žili několik měsíců spolu s řeholníky z jiných řádů. Tři mladší byli posléze povoláni na vojnu a dva na faru.
Ve vyprázdněném dominikánském klášteře byla provedena inventura majetku a klášter byl postupně vyklízen, přičemž národní výbor již měl plány na využití této budovy. Přízemí mělo sloužit pro správu fary, horní dvě patra pro ubytování studentů a zbylé místnosti jako mateřská školka či knihovna. Ovšem vyšší správní orgány měly jiný názor, a tak byla budova nakonec přidělena ministerstvu zdravotnictví, jež zde zřídilo oddělení MÚNZ.
Mezi internovanými dominikány nebyl Valentin Krejčí (nar. 14. 6. 1917), který v červnu 1949 přečetl v kostele dominikánů pastýřský list Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, za což byl, podobně jako i další duchovní, stíhán a pokutován. Nejen tímto, ale také svým působením na 16. národní škole si vysloužil pozornost státní moci. Podle nich to byl „kněz – fanatik, nenávidící lidově demokratické zřízení, což dává najevo při vyučování náboženství ve škole […] Komunisty nenávidí a Římu a arcibiskupovi slepě oddán.“
Jaroslav Krejčí, řádovým jménem Valentin, působil v Plzni od září 1946, a jak již bylo uvedeno, vyučoval i náboženství. Na začátku jedné hodiny v říjnu 1949 si žáci zpívali píseň "mladých budovatelů komunismu", což jim ovšem tento katecheta zakázal. Navíc měl při výuce mluvit kladně o křižácích a o husitech se naopak vyjadřoval s despektem jako o vrazích a nepřátelích českého národa. Mj. měl také prohlásit, že Jan Žižka byl vykradač kostelů a Jan Hus kacíř. Načež byl Krejčí vyšetřován a v rámci výslechů svědků se bezpečnost dozvěděla, že se nejednalo o ojedinělý incident.
V lednu 1950 proběhla v jeho bytě dvouhodinová prohlídka následovaná šestihodinovým výslechem, během něhož se hájil, že děti okřikl, aby přestaly zpívat, jelikož začínala hodina. O zákazu zpěvu "pokrokových" písní nic neví. Křižáky nevychvaloval, pouze řekl, že bojovali o svatá místa. Husité byli pro národ neštěstí a bořili kostely. O Žižkovi a Husovi se s dětmi prý nebavil. Udání dával do souvislosti s tím, že si na něj někteří žáci doma stěžovali, jelikož je okřikl, když zlobili.
Nicméně 10. února 1950 na něj bylo podáno trestní oznámení a nakonec byl 16. března 1950 přímo ve škole zatčen a odvezen do vazby, odkud byl eskortován do soudní věznice na Pankráci. Dne 24. listopadu 1950 byl uznán vinným ze zločinu sabotáže a odsouzen k šesti letům vězení. Po odvolání byl jeho trest zmírněn na tři léta. Po propuštění byl umístěn na faru do Hořepníku, kde také v srpnu 1954 v pouhých 37 letech zemřel.
čerpáno z článku: A. Skála, Akce K – likvidace mužských řeholních domů v Plzni (1950), Minulostí Západočeského kraje 41/1, 2006, s. 295–400.
Text: Kateřina Fantová
